Občanská společnost a občanská neposlušnost

Tomáš Sokol  publikoval  před lety v MFD článek „Občanská neposlušnost vede do pekel“. Nabádá k občanské poslušnosti s odkazem na to, jak by to asi vypadalo, kdyby se tak choval každý. Já bych rád zase nabídl  jinou alternativu, jak by to vypadalo, kdyby se  tak nechoval nikdo. 

Tak za prvé bychom žili ještě v hlubokém socialismu. Protest Jana Palacha a o dvacet let později cinkání klíči – to byla přece také občanská neposlušnost. Ostatně Jan Hus byl řádně odsouzen koncilem Kostnickým a rozhodnutí je stále platné. Tehdy se téměř všichni Češi bouřili a  už tehdy byli nabádáni k pořádku. Už tehdy nám  pokládali  tu opravdu triviální otázku - jak by to vypadalo, kdyby se proti církvi bouřili všichni. No tak ho radši upálili. K občanské neposlušnosti nabádal i Henry David Thoreau. Kdyby se v Americe na severu nebouřili, dodnes by tam asi bylo otroctví. To bylo totiž tehdy taky uzákoněné. A Indie se stala samostatnou díky Gandího občanské neposlušnosti.

 Ale vraťme se do vlasti.  Máme zde jakousi demokracii: úředníci rozhodují, soudy soudí, policie hlídá a zasahuje. Všechno jakoby funguje. Jenom jakoby. Ve skutečnosti  možnost účastnit se správních řízení a tím pádem se podílet na rozhodnutí je mizivá, soudy jsou sice nezávislé, ale liknavé. A rozhodnou, až když je všechno postaveno, vykáceno a podobně.  Policie sice zasahuje, ale někdy na špatné straně.

 Česká republika přistoupila  na tzv. Aarhuzskou úmluvu „O informacích v životním prostředí“.  Ta úmluva má tři části - ta první se týká informací v životním prostředí a tu naše republika v podstatě naplnila přijetím zákona o právu na informace v životním prostředí. Druhá část úmluvy se týká přístupu občanů k rozhodovacímu procesu. Ten je vyjma jednoho paragrafu v zákoně o ochraně přírody a krajiny naprosto mizivý a pan Sokol by měl být rád, že se jej občané snaží naplňovat, když státní instituce dělají mrtvého brouka. Poslední část úmluvy  se týká vymahatelnosti  práva. Pokud nebude reálně a rychle zajištěna vymahatelnost  a průchodnost práva, nelze naplňovat Aarhuskou úmluvu jinak než občanskou neposlušností. Tak například Národní park Šumava byl vyhlášen na základě nařízení vlády č. 163/1991 Sb. o zřízení Národního parku Šumava. Pro regulaci právních vztahů týkajících se národních parků platí v České republice primárně zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. Lesní zákon, konkrétně ustanovení § 32, upravuje postup v případě zásahů proti kůrovci (lýkožrout smrkový). Ovšem v případě lesa nacházejícího se v Národním parku (ve všech zónách, tj. i ve II., ve které se na Ptačím potoce těží) platí přednostně zákon o ochraně přírody a krajiny a jeho ustanovení § 22, které v odstavci 1) stanoví:„Lesy v národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských; ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.“ Ovšem orgán přírody ohledně Ptačího potoka nic nestanovil.

V národních parcích je v souladu s § 16 odst. 1, písm a) zákona o ochraně přírody a krajiny, zakázáno:„hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch.“ Přesto se tam intenzivní technologie používaly a vesele se porušoval půdní povrch.

Takže občasná poslušnost podle Sokola je nabádání k pasivitě. Někteří lidi na to naštěstí  už neslyší.