Desatero

Zeleným ( ať již aktivistům, ekologům či politikům) je často vytýkáno, že nemají žádné morální zásady, kterých by se drželi, že zkrátka stále nikdo nevymyslel nic lepšího než biblické desatero.

Desatero má údajně tu výhodu, že se na něm shodnou velká monoteistická náboženství, která zahrnují více jak polovinu obyvatel Země. Starozákonní desatero je jistě zajímavé jako dokument a může se prý považovat za morální základ evropské civilizace. Je to opravdu tak ? A jaké je jeho znění ?  Je podivné, že se vyskytuje  v Bibli dvakrát; dokonce přímo v Zákoně Mojžíšově, a že má částečně jiné znění – vykazuje odchylky a variace! A ještě podivnější je, že katolický katechismus toto desatero změnil. Přikázání druhé (Nezobrazíš si Boha) totiž sama katolická, ale i pravoslavná církev nedodržuje. Dekalog rozhodně platil a platí pro vyznavače judaismu. Je však stále ještě platný pro pro běžného Evropana? Mnohé zásady v něm obsažené jsou dnes trestné (otrokářství, trestání potomků za hříchy rodičů). Jiné zásady se nedodřují (šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci), ale za hřích se pětidenní pracovní týden přece nepovažuje.  Některé morální apely, a to nejen pro křesťany, najdeme až v Novém zákoně a biblické desatero je tedy nemůže obsahovat. Držet se proto zuby nehty Starého zákona (např. J. Heller, "Desatero, úvod a výklad", in: J. Heller – M. Mrázek, Zákon a Proroci, Kalich: Praha 1984, str. 8-70. ) a sofistikovaně vysvětlovat jeho platnost pro dnešní dobu, se mi zdá poněkud kostrbaté. Mnohem přínosnější se mi jeví poohlédnout se v zákoně Novém, zda tam nejsou nosnější etická témata pro dnešek. A opět: nejen pro křesťany.

Zde bych chtěl předložit některé z nich. Nechci vytváře nové desatero nebo nějak zatracovat Starý zákon. Chci jen ukázat, že Bible je stále krásná a moudrá kniha, která stojí za to.

Zdržet se násilí a zabíjení (Lukáš 6: 27 - 28 )

Ano, v Mojžíšových deskách je „nezabiješ“, ale to se vztahovalo jen na souvěrce. Ostatně ihned, jak se vrátil Mojžíš z hory, tak se svými věrnými vybil půlku izraelského tábora. Příkaz zdržet se násilí je mnohem širší, ale Starý zákon násilí nezapovídá. A zcela chybí nedopouštění se násilí vůči stvoření (přírodě), a to je důležitý apel environmentální.

Nezneužívat omamné látky (Marek 15:23)

V novozákonních epištolách se můžeme na několika místech dočíst i doporučení  pití vína, avšak i varováním před opilstvím. např. 1 Kor 5,11. To se mi jeví jako velice důležité a potřebné pro dnešní dobu. Existují omamné látky (alkohol, nikotin), které byly legalizovány, a jsou téměř ve všech státech světa povoleny či alespoň tolerovány, stejně jako je toleruje většina světových náboženství. Přitom je zřejmé, že problém není v omamných látkách samotných, ale v jejich zneužívání vedoucím k závislosti. Bez ohledu na zákonodárství té či oné země je přílišné užívání omamných látek, a zejména jejich zneužívaní, nemorální, ale starozákonní desatero k tomu mlčí přesto, že už v té době byly omamné látky problém.

Nelhát (Přísloví 6:16)

Naše babička říkávala, kdo lže, ten krade. Jak jsem pochopil později, nemyslela to jen tak, že kdo je ochoten lhát, bude později nakloněn tomu i krást. Myslela to také takto: Kdo jinému lže, ten mu krade pravdu. Proto také Jan Hus kázal: „hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“. „Starozákoníci“ ovšem mohou lhát až se hory zelenají, hřích neudělají, ledaže by podali křivého svědectví.

Nekrást (Mojžíšova 6:2)

Nekrást je starozákonní a platí pořád. Jen je tady trochu problém s nehmotným vlastnictvím. To totiž tehdy v podstatě neexistovalo. Pokud byl psaný text spojen s kamenným kvádrem, hliněnou destičkou či pergamenem, byla krádež duševního vlastnictví spojena s materií, takže rozlišovat nebylo třeba. Také kvalitní kopie či opisy měly cenu originálu. Od doby vynálezu knihtisku a později digitálního záznamu se mi zdá duševní vlastnictví velmi mlhavé. Na to narazil už Andy Warhol, když okopíroval známé Campbellovy plechovky a byl žalován pro krádež duševního vlastnictví. Podle mého názoru jsou zveřejněné informace (na rozdíl od věcí) volně šiřitelné a jejich hodnota spočívá právě v tom, že je lze sdílet. Otevřený přístup k informacím umožňuje lepší rozhodování lidí. Pokud jde o umění, tak autorský zákon chrání vydavatele a výrobce, nikoliv autory a umělce. Na toto se opravdu nedá vztahovat desatero psané do kamenných desek. Tedy ano, rozhodně nekrást, ale jen to co skutečně někomu patří.

Nebýt chamtivý (Korintským 5:11)

Chamtivost, hamižnost a nenasytnost se nedají srovnávat s kradením. I úplně poctivě získaný majetek, který nepotřebuješ, je z etického hlediska špatně. Získám-li třeba dům jako legální dědictví po babičce, nic proti tomu, ale hromadění majetku jako cíl a smysl života? Starý zákon takovou situaci nemohl předvídat, a tak je v tomto směru nepoužitelný. V kázání na hoře je i tato věta :„Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19,24) 

Starat se o rodinu (Timoteovi 5:8)

Starý zákon přikazuje „cti otce a matku“, ale už nic neříká o tom, že by se měl člověk starat o rodinu, tedy o děti a partnera. Ortodoxní katolík či judaista jistě neporuší desatero, když se místo rodině bude věnovat náboženské kontemplaci. Děti ho však musí milovat a ctít.

Pomáhat bližnímu (Pavel 13:1)

Miluj bližního jako sebe sama - tento bod ve starozákonním desateru nenajdete, přesto, že si spousta lidí myslí, že tam někde je. Pomáhat bližnímu by mělo být určitě zakotveno vysoko v etických zásadách každého morálního člověka. Např. almužna, kterou můžeme vnímat obecně také jako pomocí bližnímu, je jedním z pěti sloupů Islámu. Jde ovšem o to, kdo vlastně je ten bližní. Příslušník rodiny, klanu, národa, rasy, lidstva? Anebo tam patří i šimpanz, orangutan a třeba i netopýři? Ježíš v podobenství o Samařanu ukázal, že tato otázka je špatně položená. Spíš bychom si měli klást otázku „Komu já jsem bližním?“

Být trpělivý a laskavý (Jakub 3:17)

Mnoho lidi považuje tyto ctnosti za známku slabosti. Netrpělivostí a hrubostí ovšem často škodíme mnohem víc, než kdybychom někoho okradli.  V Bibli se píše: “Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.”

 Nesmilnit (Mojžíšova 20:10)

Ano, toto je v desateru. Málo co mělo v dějinách náboženství a etiky tolik různých výkladů. Ledacos, co v Sodomě bylo hříchem, bychom dnes považovali spíš za lehké erotické osvěžení či diverzitu. Pořád sem ale patří znásilnění, či zneužívaní dětí a hendikepovaných osob. Asi zde platí více než kde jinde, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiňit jim ( Tobiáš 4:15)

Karel Havlíček ve svých Epigramech píše : „Co sám nerad, nečiň jinému!/ žáku pravil kantor kdesi /třepaje ho při tom za pačesy.“ Toto zlaté pravidlo etické, tento kategorický imperativ, Dekalog neobsahuje. Neobsahuje také nic o nábožesnké a etnické toleranci, o lidských právech atd., což nenajdeme (a nehledáme) ani v zákoně Novém.

Desatero může být odrazovým můstkem pro rozvíjení etických úvah, ale stěží může být nějakým dokonalým a nepřekonatelným souhrnem či kompendiem etiky (takové pojetí přežívá spíš v lidové tradici). Nenáboženská autonomní etika říká, že jde o racionální záležitost, a na tom, co je dobré jednání, se shodne věřící s nevěřícím. Ovšem to, že víme, že něco je dobré, ještě totiž neznamená, že tak budeme jednat – potřebujeme k tomu motivaci.