BAVORSKÁ ZKUŠENOST

O „tragedii a katastrofě“ na Šumavě nejvíce vykládají ti, co tam nikdy nebyli a nebo se na to dívali z vrtulníku. Ovšem dělat si úsudek z vrtulníku a nebo podle novinových titulků, je jako hodnotit podebraný palec ze dvou metrů : žádné bakterie nevidím ! Pojďme se raději podívat, jaké jsou hmatatelné doklady.

Výsledky strategie nezasahování ukazuje národní park Bayerischer Wald na německé straně Šumavy. V jeho jádrové zóně, jež odpovídá české první zóně a postupně se zvětšuje, se kůrovcem napadené stromy zásadně nekácí. Kolem ní vznikl 500-1000 metrů široký pufrační pás, který má před kůrovcem chránit okolní hospodářské lesy a kde napadené stromy důsledně likvidují.

V jádrové zóně uschla v důsledku gradace kůrovce část stromů na ploše asi 3000 hektarů. Také zde měli lesníci obavy o další osud lesa. Vývoj jim však nedal za pravdu, neboť předčil i ta optimističtější očekávání. Netvoří se holiny, v porostu vzniká nový les. Přestože jsou bavorské lesy většinou návětrnou stranou, nezaznamenali zde na rozdíl od české části od roku 1990 výskyt plošných polomů. Inventarizace lesů národního parku i další studie ukázaly, že v na první pohled uschlém lese se zvýšil počet mladých stromků z přirozeného zmlazení na průměrně 1200 kusů na hektar. O budoucnost lesů zde proto odborníci již nemají obavy, příroda je obnovuje spolehlivě a mimochodem zdarma. Kůrovec navíc nedokázal poškodit všechny smrky. Silní jedinci zakládají novou, podmínkám lépe přizpůsobenou generaci lesa.

Obnova lesa pod uschlým porostem probíhá v několika fázích. Díky tomu vzniká věkově i prostorově rozmanitý a proto stabilní les. První fázi tvoří 5-20 let staré stromky, které byly odrostlé již v době, kdy dospělé smrky usychaly. Druhou představují menší smrčky ze semenného roku, který rozpadu vždy předchází. Třetí nastává po rozlámání souší 5-10 let po kalamitě, kdy začíná odrůstat jeřáb. Čtvrtá fáze nastupuje 15-30 let po kalamitě. Na tlejícím dřevě padlých souší se uchycují semenáčky ze semen stromů, které přežily.

Možná nejdůležitější ale je, že v dočasně „suchém lese“ bavorského parku přežívá většina druhů lesních rostlin, hmyzu a dalších organismů. Podařilo se tedy zachovat jak kontinuitu vývoje lesa, tak pestrý ekosystém unikátní horské smrčiny a jeho biologickou diverzitu. Příroda rozpadajících se smrkových porostů v národním parku paradoxně pestřejší a živější než zelené smrkové monokultury, nemluvě o holinách, které vznikají kácením na české straně.