Jádro, sopka a kůrovec

  Hned v začátku průmyslové revoluce, když začaly stroje nahrazovat lidskou práci, se tak nějak samozřejmě počítalo, že stroje se sem tam pokazí. Počítalo se s kontrolovatelnými haváriemi, ve stylu „pec nám spadla“, které budou mít prostorově omezený účinek a způsobí odstranitelné škody.  

 Prvním velkým zásekem do lidské technologické pýchy už byla havárie Titaniku, ale mnohem více pozdější havárie v Černobylu. Teď tedy čelíme haváriím, které překračují hranice státu a dokonce i hranice naší fantazie. Mají potenciálně tak ničivé dopady, že se vlastně vůbec nesmí stát. Přesto se stát mohou. Riziko Černobylu, potvrzené nověji i havárií ve Fukušimě, přimělo i německé politiky, aby se od jádra odklonili. Přestali brát vážně PR agenturami dokola omílané informace, že vlastně jádro prospívá a máme ho plně pod kontrolou. Naopak u nás toto vymývání mozků vedlo k tomu, že příchylnost k jaderným elektrárnám je vysoká. Běžná veřejnost proti tomu nic nemá, a politici jádro prosazují. Hlavně když budeme mít levnou elektřinu. Veřejnost vůbec nevnímá, že elektřina zlevňuje nikoliv kvůli jaderným elektrárnám, ale navzdory jaderným elektrárnám. Elektřiny je mírný přebytek, a i levnější než té z jádra. Možnost nekontrolovatelné jaderné havárie je zkrátka fakt.

Na druhé straně se u nás PR agenturám (zejména Bison & Rose) podařilo za státní peníze vtlouct do hlav veřejnosti, že největší havárií, která nás může potkat, je kůrovec na Šumavě, že nás čeká kalamita tisíciletí, že kůrovec zničí Šumavu, potom Brdy a nakonec snad i Prahu. Protikůrovcová hysterie začala v době, kdy orkán Kyril způsobil rozsáhlé polomy na Šumavě. Tehdejší ředitel národního parku byl před volbou: všechno nechat ležet, všechno vytěžit, anebo udělat kompromis. Udělal se kompromis, který byl lege artis, soud konstatoval, že v této věci ani ministr ani ředitel nepochybili (viz rozsudek soudu v Praze ze dne 30. 12. 2011). Větší část popadaných stromů se v souladu se zákonem odtěžila a zpeněžila, což logicky ve statistikách vedlo k dojmu že „ za ředitele Krejčího se kácelo nejvíc". Takže na jedné straně se vyčítá řediteli, že tam nechal dřevo ležet v souladu s posláním parku, a nad druhé straně, že zbytek dřeva odvezl, což v podstatě musel. A co se stalo v těch místech, kde se nechaly vývraty ležet? Běžte se tam podívat - v těch místech konečně došlo k naplnění jednoho z hlavních poslání národního parku. Přerozená obnova nádherně podrůstá padlé kmeny. Očekávaná katastrofa se nekonala. Disturbance, ve formě kůrovcové gradace, čili jinými slovy žíru smrku způsobného kůrovcem, nikdy nepřestoupila z území NP Šumava do okolní krajiny. Přesto se jí veřejnost stále obává.

Další katastrofou jsou výbuchy sopek. Dopad na obyvatele je samozřejmě ničivý s ohledem na velikost erupce a vzdálenost lidských sídel od sopky. Ale dopady na přírodu se ke katastrofě dají přirovnávat jen stěží Tak například během výbuchu sopka Sv. Helena v USA vychrlila do ovzduší 520 milionů tun popílku a „zničila“ lesní porosty v širokém okolí. Díky této erupci měli vědci unikátní příležitost pozorovat, jak probíhá obnova krajiny narušené vulkánem. Šlo o proces mnohem rychlejší, než předpokládali; nyní už okolí Sv. Heleny (ať již v národním parku nebo mimo) je v lepším stavu než před výbuchem.

Na závěr: lidé mají tendenci věřit tomu, že přírodní katastrofy jsou vždy větším nebezpečím než katastrofy způsobené lidmi. Přitom katastrofy nazvané první a druhá světová a s nimi spojené genocidy způsobily větší materiální a lidské ztráty, než všechny přírodní katastrofy v zmapované historii lidstva (potopu světa nepočítám).